Petr
Jednou v zimě mě parta vytáhla na naši oblíbenou chatu. Pokaždé se nás tam sejde tak patnáct, ale dnes tam byl ještě jeden človíček, kterého jsem jetšě nikdy neviděla. Když mi ho kamarád představoval, byla jsem malinko mimo. Byl to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla! Byl vysoký, nádherně snědý a byl roztomile miloučký. Měl smaragdově zelené oči, hnědé vlasy a jeho krásnou tvář zdokonaloval úsměv, který mizel jen vyjímečně.
Po společně stráveném týdnu jsme se natolik zblížili, že se z nás stala nerozlučná dvojka a každý nám naši lásku záviděl. Šílelo po něm sice hodně holek, ale on měl mě a já zase jeho.
Pokaždé, když jsme se měli setkat, měl pro mě nějakou drobnost, ať už moje oblíbená lízátka nebo gumové medvídky. Prožili jsme spolu dva roky, které byly nejkrásnější v mém životě. Jezdili jsme se s partou koupat, sjížděli řeky, stanovali jsme, kde se dalo, trávili celé dny povídáním nebo v sedle koní a společně odhalovali kouzla lásky.
Jednoho dne jsem na něj čekala na našem oblíbeném místě. Přijel jako vždy a záhadně se uculoval. Po chvilce přede mě poklekl a vyznal mi lásku: ,,Lásko moje, jsi ta nejúžasnější holka, co znám a to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Nechci tě nikdy ztratit a chci být už jen navždy s tebou." Pak mi vtisk do ruky malou krabičku, ve které byl překrásný prstýnek. Nezmohla jsem se ani na slovo a v očích se mi třpytily slzy dojetí a nesmírné lásky. Se slovy ,,miluji tě" jsme se rozloučili a on odjel.
Byla jsem moc šťastná, ale ještě ten den mi volala jeho sestra, že moje láska havarovala na motorce. Byl to pro mě šok, protože Péťa nehodu nepřežil! Zhroutila jsem se a špatně se z toho dostávala.
Nakonec jsem se naučila žít i bez něj, ale je to hrozně těžké. Navždy mi ho bude připomínat nádherný prstýnek, který jsem dostala v době naší největší lásky....
Tak a tet si dáme ještě něco strašidelného
Noc na půdě
- Každý den chodím do školy, kterou mám za rohem od našeho domu. Protože se naše škola rekonstruovala chodili jsme do jedné učebny přes půdu, která je dost tajemná, je tam všude prach a hlavně TMA ze které mám děsnou fobii. Jednou jsme tam šli,myslím, že to byl pátek a mě se vysypala taška a tak jsem začala ze země sbírat všechno to učení atd.,učitel si toho asi nevšiml, protože jsem šla jako poslední.....A co se nestalo- ZAVŘEL MĚ TAM.....Zprvu jsem si myslela, že je to jen taková legrace mých kamarádů, ale čekala jsem asi 15 minut a nikdo neotevíral.nejvíce mě děsila představa, že tu budu celý víkend....protože jsem neměla ani mobil... Začalo se stmívat a já už jsem strácela naději, že pro mě někdo přijde....Měla jsem hlad, byla mi zima a ještě ke všemu se mi hrozně chtělo spát....Tak jsem si lehla na zem, ale je jasné, že usnout jsem stejně nemohla v té zimě a prachu....(možná mezi pavouky.....fuj!)Bylo mi, ale divné, že mě vůbec nikdo nehledá ani kámoška ani máma......... Když bylo asi 23 hodin rozsvítilo se světlo...já jsem hned vstala a šla jsem ke dveřím....,,konečně pro mě přišli!" říkala jsem si ...Šla jsem se podívat kdo to pro mě přišel....ale pohltilo mě zklamání...dveře byli ZAMČENÉ, ale kdo by rozsvítil..? Světlo bylo vždy a je až za těmi zamčenými dveřmi ! Začala jsem mít STRACH....Najednou jsem uslyšela ,,vrzání" těh starých prken podlahy. Vzpomněla jsem si na ten příběh co se prý stal, ale nikdy jsem mu nevěřila.... Jednou byl ve škole školník, už je to asi 50 let a ten se ve škole prý zbláznil.... a začal vyhrožovat, že všechny postřílí a zabije.Při této tragédii zemřeli 2 učitelé a 5 dětí.Když pak utíkal před policisty zamkl se na půdě a tam nevydržel pocit sedminásobného vraha a zabil se! Našli ho již zastřeleného.Někteří říkali, že od té doby se na půdě straší, ale já jsem až do teď na ,,duchy" nevěřila. Uslyšela jsem kroky......a strašně opravdu strašně jsem se bála.co jsem měla dělat?Po chvíli jsem ucítila průvan za zády! Na půdě byla rozpadlá střecha a vždy tam tak trochu táhlo, ale tohle nebyl jen takový vánek to byl docela silný vítr. Zavolala jsem ,,je tu někdo...?" ale nikdo neodpověděl jen jsem uslyšela další vrzání prken....Rozhlédla jsem se směrem od kud jsem slyšela to hrozné vrzání prken a uviděla jsem stín velkého muže......začala jsem se modlit, ať se mi nic nestane.
- Ráno jsem otevřela oči..byla mi hrozná zima....ale byla jsem živá ! Nic se mi nestalo, ale kde je ten stín ? Byl to jenom sen nebo skutečnost ?To jsem se nikdy nedozvěděla. Našli mě tam asi po půl hodince. Ale z půd mám teď hrozný strach.S mámou jsme změnily školu a já jsem v pořádku dostudovala, ale na tenhle příběh nikdy nezapomenu.
létání??????
Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly na košťatech létat. Taková košťata prý bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci - "čarodějnickému kolu" - to se tančilo pozpátku. Jídla vypadala sice lákavě, ale byla bez chuti a nezahnala hlad. Nesměl chybět ani kotel plný žab a hadů stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se tu, jak lidé kdysi věřili, s oblibou proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, co všechno zlého se jim od posledního setkání podařilo lidem natropit.
